Sklamaná z dnešného sedenia u psychologičky

Je to tak. Bola som dnes na ďalšom sedení u psychologičky a odišla som sklamaná a smutná. Počúvala som jej prednášku a mala som pocit, že si za všetko môžem sama. Okej, okej, nevravím, že nie som vinná z mnohých vecí, ale čo ja si môžem za bordel v hlave? 

A akoby som nič nerobila pre to, aby mi bolo lepšie. Nerobím toho veľa, je to moja chyba, ale zase sa aspoň trochu snažím. A že vraj pomôže keď si v hlave proste zakážem myslieť a poviem depresii DOSŤ. Keď je to tak jednoduché, tak prečo to neviem zastaviť? Prečo sa mi v hlave ozve hlas, že to nikdy nezastavím, že nikdy nevyhrám? Povedala som dosť už najmenej päťstokrát. Prečo teda každých pätnásť sekúnd myslím na to, aké by bolo skvelé odpraviť sa?

Som fakt úprimne sklamaná. Vraj mám vyliezť z ulity. Ale pre mňa nie je jednoduché vyliezť, keď sa takmer každý deň samej seba pýtam, či má zmysel vôbec vyliezť z postele, umyť sa, učesať sa. Okej, teraz mám zmiešané obdobie, kedy sa potácam medzi dvomi extrémami (totálnou hyperaktivitou a depresiou) a ráno som ako znovuzrodená, vstávam o štvrtej. Ale keď mi z ničoho nič preskočí nálada, som totálne v háji. Dnes ráno som sa samej seba pýtala, či mám vôbec niekam ísť. Či sa nepreobjednám. A keď sa mi v hlave ozýva neustále dobiedzanie, aby som si ublížila tak si v hlave kričím: "Dosť, dopekla, dosť!" 

A nič. Akoby som hádzala hrach na stenu.

Keby to bolo tak jednoduché, tak som dávno v pohode a nič tu neriešim. Jednoduché to však nie je. Ja nechcem vyliezť von, keď mám depresiu, nechcem sa pozerať na ľudí, mať ich vo svojej blízkosti. Nemám na nich náladu. Som do seba uzavretá, viem to, ale nie je to pre mňa ľahké opäť sa socializovať. Nie som spoločenský typ. 

A to som si tak veľmi myslela, že táto psychologička bude fajn, že niečo docielim. Okej, priznávam, problém je vo mne, ale ja nemôžem za to, že sa mi objavila depresia. Nikoho iného tiež neobviňujem, hoci by to bolo veľmi jednoduché, ale ako za to preboha môžem ja? Ja si predsa nenasádzam do hlavy tie myšlienky. Mám v hlave bordel a ona by mi mala pomôcť ho upratať. Ale jediným slovíčkom dosť, to nedosiahnem. To som už skúšala. 

Musela som toto všetko napísať, pretože dnes mi to leží na srdci ako veľký balvan, ktorý nie a nie odvaliť sa. Mrzí ma to, že som dnes taká sklamaná. Ale také som mala z toho pocity. 

Komentáre

  1. Mrzí mě, jak se k tobě psycholožka chová. Naprosto mi nedochází, co je tak těžkého na tom pochopit, že si duševní nemoci člověk nezavinil sám a že se z nich nemůže jen tak dostat. Pokud by takový psycholog přišel za člověkem s rakovinou a začal mu vysvětlovat, že musí být silnější, říct své nemoci prostě dost a pak bude zdravý, asi by ho daný člověk poslal do... Duševně nemocní lidé slýchají takové řeči pořád. Přitom hladinu serotoninu, noradrenalinu a dopaminu, popř. dalších neurotransmiterů zodpovědných za psychické poruchy, logicky ovlivnit nejde, rozhodně ne tím, že si řekneme dost nebo že se víc otevřeme...
    Rozhodně si nic nevyčítej, za své problémy nemůžeš a nikdo nemá právo ti to říkat. Na tvém místě bych si našla jinou psycholožku, protože s tímto přístupem ti nepomůže.

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Ďakujem za komentár. Presne, takéto reči počúvam od normálnych ľudí, psychologička by mi mala povedať viac. Skúsim u nej ešte jedno sedenie a pokiaľ odídem rovnako sklamaná ako včera, tak si nájdem novú. Moja prvá psychologička, ktorá bola ešte detská, bola fajn, ale zase sme sa motali na tom istom mieste. Ale nikdy by mi niečo takéto nepovedala, snažila sa mi poradiť lepšie.

      Odstrániť
  2. Doporučuju hned změnit psycholožku, takhle tě akorát ještě víc trápí, když ti dává najevo, že se nesnažíš něco dělat. Taky jsem k psycholožce docházela (sice, až když mě úzkosti přešly samy, ale to je jedno) a vždycky, i když se mi tam strašně nechtělo, jsem od ní odcházela s pocitem, že je mi strašně dobře. Z posledního sezení jsem odcházela s širokým úsměvem do slunečného dne a tak by, podle mě, to mělo být. Tvoje psycholožka ti opravdu moc nepomáhá a být tebou, už bych tam znova nešla a pokusila se najít lepší. Hodně štěstí :)

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Ďakujem. Ja to skúsim ešte na jednom sedení a potom uvidím.

      Odstrániť
  3. Také doporučuji změnit psycholožku. Ten člověk ti musí sednou a pokud ne, tak tě dál neposune. Vůbec se kvůli tomu nemusíš cítit špatně. Dle toho co píšeš, paní psycholožka nebyla příliš empatická a ani se nepokusila vcítit do tebe a jen střílela odboku.
    Já jednu taky vyhledala a chodím k ní od začátku března. Původně jsem měla pocit, že se mnou nic moc nedělá, ale postupně mám pocit, že jsem nabrala více sebevědomí, promluvila o některých věcech ze kterých jsem měla strach a udělala pár kroků vpřed. Sice stále na tom nejsem tak jak bych chtěla, ale i tak cítím určitou změnu.
    Takže určitě jdi dál. Najdi nějakou hodnou empatickou osobu, která tě krůček po krůčku povede vpřed ;-) Přeji hodně štěstí!
    Veronique beauty

    OdpovedaťOdstrániť
  4. Keby to tak šlo,povedať dosť a hotovo. Nepotrebovali by sme žiadnych doktorov a svet by bol dokonalý. Je to smutné,ale je to tak,život je komplikovaný. Nenechaj sa znechutiť mysli pozitívne a skus to s psychologičkou ešte raz a keď to nepôjde, nájdeš si druhú.

    OdpovedaťOdstrániť
  5. Zní to jako poměrně nešťastná událost, a možná pokud máš odvahu ji nějak řešit, bylo by možná na místě začít právě u té psycholožky, sice se dá těžko usuzovat jaký byl její záměr, či jakým způsobem to bylo, co jste si řekli, atd, ale dle tvého popisu to celkem zní jako poměrně neprofesionální chování. Interpretace nějakých všeobecných pouček o tom že se má člověk socializovat, atd, se nedá příliš považovat asi jako za něco novýho, do jistý míry to ví každý člověk, nicméně horší už je to, jak k tomu přijít. Já bych dle mé prohlídky Tvého blogu a tvorby neřekl že máš takový problém se socializací, jenom sis zkrátka vybrala pro tu socializaci kanály, které vyhovují Tobě. Jediný, co mě trochu znepokojilo je Tvoje zmínka o hyperaktivitě a depresích, pokud sis nazvala takto svoje stavy sama, možná by bylo lepší to přehodnotit, a případně popřemýšlet nad tím, zdali to tak je, a není to jen něco co přišlo z něčí fantazie. Jsou to poměrně dvě různé věci, a příliš na diagnostiku jednoduché nejsou. Pokud Ti to ale diagnostikoval nějaký odborník, bylo by možná dobré to řešit s ním, spíše než psycholgii bych doporučil psychiatrii, nemusíš se toho bát, jenom na psychiatrii se dají najít poměrně kvalifikovanější lidi, co se týče těchto poruch. Přeji jinak hodně štěstí, a ať Ti to nějak vyjde.

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Vďaka za komentár. K psychiatričke chodím, hovorím jej o týchto stavoch, ale nikdy mi nepovie k tomu viac. Mám F32.1. A sama cítim, že také stavy mám. Preskakujem z úplného rozletu do depresie, kedy sa nekontrolovateľne rozplačem a mám chuť si ublížiť. Naopak v tom rozlete som schopná robiť milión vecí naraz, hrám sa so psom, rozprávam sa s každým a o všetkom, behám po dome ako zmyslov zbavená a som úplne ako keby som mala v sebe nejaké duracelky. K tomu táto psychologička napísala do posudku môjho stavu, že mám nejakú poruchu osobnosti s histriónskymi črtami.

      Odstrániť
  6. Soucítím s tebou. Ono je to těžké, najít kvalitního psychologa je fakt oříšek a svým přístupem by ti měl ten psycholog sednout. Takže doporučuju se na psycholožku vykašlat a hledat dál. Já ti naprosto rozumím, taky jsem trpěla depresemi. Teď ty stavy taky někdy přijdou, ale jen velmi slabé a já je umím dobře zvládat. Ani nějak nevím, co mi pomohlo. Asi to, že jsem se osamostatnila a začala jsem bydlet sama s přítelem a celkově jsem si začala řídit život sama. Mám úžasného psa který mi vždycky pomohl, protože i když jsem měla dny kdy jsem nechtěla ani vylézt mezi lidi, tak kvůli němu jsem MUSELA, protože o psa se musí člověk postarat, musí s ním jít prostě ven. On mě díky tomuto dostával postupně z toho začarovaného kruhu, protože ho miluju uplně nade vše a nikdy jsem nechtěla, aby se ho moje depky dotkly a aby na to doplácel taky, když za nic nemůže. Takže pořídit si psa, za kterého budeš plně zodpovědná, je taky dobrá pomoc. Je to lepší než cokoliv :). Akorát si teda moc nedovedu představit co bude až umře. A ani si to představovat nechci. Jsme na sobě oba až moc závislí, já na něm a on na mě. Rozhodně ti ale nedoporučuju brát nějaké prášky. Jsou to strašné svinstva a je to pak začarovaný kruh. Ještě ti můžu doporučit kouknout na můj blog, je esoterický a zabývám se na něm i komunikací s anděly a spousta lidem i tyto techniky pomáhají dostat se z depresí :). Přeju ti, aby ses depek zbavila! :)

    fellienm.com

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Psa mám a aj keď ho mám veľmi rada, niekedy ma vie veľmi naštvať. Ale cíti, keď mi nie je dobre a snaží sa ma nejako upokojiť, no nie vždy sa mu to darí. Chodím s ním aj von, bohužiaľ musím aj v depresii, a to si prajem, aby som chodila kanálmi, pretože nechcem, aby ma niekto videl. To ho nechám rýchlo urobiť potrebu a bežíme rovno domov. Lieky mi vôbec nepomáhajú, neviem čo už mám robiť. Psychiatrička mi dala ešte k tým dvom čo mám jeden ďalší, a nič to so mnou nerobí.

      Odstrániť

Zverejnenie komentára

Teším sa za každý váš komentár, preto som vám neskutočne vďačná. :)

Obľúbené príspevky z tohto blogu

Aj slovenská prvotina môže byť kvalitná!

6 vecí, ktoré ma na blogoch dokážu odradiť

Môj hendikep: ako sa ja pozerám na svet?